Už je to skoro rok, tak posílám report :) Kočkám se daří výborně, celé tlupě i každé zvlášť. Jsou tu doma, chápou že jim to tu patří, že jsme jejich personál... prostě standardní kočky. Jsou zdravé, z fotek je vidět, že jim chutná. Všechny s náma dobře komunikují, rozumíme si. Každá má svá oblíbená místa vevnitř i venku, mají tu dobré skrýše, místa na slunění, v trávě na svahu jsou vyležené desítky hnízd :D a všechny si rády hrají, i s lidma. Pletení nebo háčkování je pro všechny fascinující, každá chce pomáhat s přízí. Je jich teď 5: kromě původní trojice a kočičí babičky, kterou jsme přijali na jaře, k nám na konci léta ještě přišel tříměsíční mourovatý kocourek, nalezenec ze sídliště. Dostal jméno Myškin, rychle se zorientoval, takže vedle důchodkyně máme spíš kočičí kvartet. S babičkou se vzájemně tolerují, ale vřelý vztah to není (kočka je hodná ale úplně hluchá, tak je komunikace složitější). S lidmi sbližování pokračuje dobře, ale je vidět, že zažily nějaké zlo a přemáhají instinkt utéct. Hodně je vidět kontrast s Myškinem, který žije od narození v pohodě a lidem absolutně důvěřuje. Jollinka je mazlík – vyhledává společnost, nechává se drbat a hladit, přivírá očička, hned vrní... nechává se někdy i chovat, ale po chvíli seskočí. Ujala se kocourka (on k ní táhnul protože asi vypadá jako jeho maminka), bylo super vidět, jak ho učí lovit, schovávat se, a jak ho vychovává když udělá něco, co nemá :-) Přestože se nejprve profilovala jako lovec, je teď spíš pohodářka, která nejradši leží na svojí dečce nebo na gauči s Myškinem, a dívá se z okna, jak sněží. Nuvinka se už taky ráda mazlí a nechá se pohladit, ale je vidět, jak přemáhá naučený strach. Když vařím, mám ji pod nohama prakticky pořád. Podráží mi nohy, ale jakmile se na ni podívám nebo natáhnu ruku, bere do zaječích. Někdy to jde a ráda drží, vrní... většinou na mě ale jen přivírá očička z bezpečné vzdálenosti. Je to hodně upovídaná kočka – neustále vrká s kočkama i s lidma. Ze začátku to byla taková stoická rozvážná paní maminka, která někde z dálky dohlížela, že si s jejími dětmi hrajeme správně. Dneska se už nebojí hrát si jak kotě, vždycky uloví a zmačká koberečky. Rominka je pořád nejbojácnější, ale zároveň je vidět, jak by strašně chtěla taky pohladit. Když na ni mluvíme, začne se otírat o nejbližší kočku :-) a nebo o nábytek. Má strach z lidské dlaně, nejspíš kvůli špatným zkušenostem. Postupně to ale odbouráváme, a před několika týdny se poprvé podařilo Rominku hladit delší dobu, aniž by utekla. I když ale uteče, je to jen úskok o půl metru, reflex. Hned potom zase zvedne ocásek nahoru a vrací se ke mě. Je silně fixovaná na maminku, tak dávám pozor, aby nebyly příliš dlouho od sebe. Nuvi se totiž ráda schovává a neodpoví, když ji její děti volají. Když je Nuvi venku a chce domů, Romi mě jde hned zavolat a vede mě ke dveřím.

Dromy s Nuviou dneska poprvé nezalezly pod kuchyňskou linku a spí přes den v obýváku. Postupně se nás bojí míň a míň. Jolanda se ještě pořád přes den raději schovává, ale večer řádí. Jolanda s Dromy milují hračky a provázky. Fascinuje je, když pletu. Jsou hypnotizované pohybem jehlic a zpozorní, když se pohne příze :-)) rády chytají všechno, co se hýbe. Pohladit se ale ještě nenechají. Párkrát jsem se pokusila při hraní s Dromy dotknout se rukou její packy, a vždycky se zatvářila šokovaně :-)) Je příjemný je doma mít i když se zatím nemazlí. Používají mezi sebou roztomilou kočičí řeč, různé vrkání a kníkání. Jsou k sobě neskutečně vstřícné a ohleduplné. Když je krmíme a některá nedojí nebo přijde pozdě, ostatní jí to tam nechají, aby si to snědla potom. Když jde o žrádlo, tak znám u koček spíš nenažranost a rivalitu, ale tyhle tři jako by snad pochopily že když tam jsou tři misky, tak má každá svojí, a chovají se k sobě jako rodina. Před pár dny jsme si sem ještě vzali neplánovaně jednu 16-letou kočičku, která žila u táty a má zdravotní problémy. Špatně chodí, je to něco neurologického. Neudrží se moc na nohou, přepadává. Táta už s ní potřeboval pomoct, tak jsme si ji vzali sem, a řešíme s paní veterinářkou, co dál. Asi už to vypadá že tu dlouho nebude, tak jsem se jí ujala, protože jsem zatím skoro pořád doma a můžu jí dělat společnost a pomáhat jí na toaletu. Je to moje původní první kočka a první velká kočičí láska, a pořád spolu máme krásný vztah, i přestože jsem se pak jednou ostěhovala pryč a nechala ji u táty, protože tam byla zvyklá, měla tam zahradu a další kočičí přátele i další členy rodiny. Ale táta teď ten konec moc nezvládá ani duševně, tak je čiči u mě. V noci si ji beru na spaní pod peřinu, a je spokojená. Navzdory jejím zdravotním problémům, si ještě ráda zavrní a ráda si nacpe pupík dobrou konzervou. Příští týden jdeme na kontrolu k veterinářce, a uvidíme co dál. Zatím se to nijak nelepší, spíš naopak, ale to se dalo čekat, i když jsme samozřejmě doufali. Mladé kočičí trio tuhle kočičí babičku přijalo úplně v pohodě, byly tak roztomile zvědavoučký kdo to sem přišel, a přišly ji všechny společně mile přivítat/očuchat. Babča byla trošku nevrlá a vrčela, ale s holkama to nehlo, jen dál zvědavě koukaly. Přebývá v samostatném pokoji, kde má svůj vlastní záchod, aby to bylo blízko, a s holkama se potká tak jednou, dvakrát denně, a už ani nevrčí, je to v klidu. Takže tu teď máme jednu mazlivou, co neběhá, a tři co běhají všude, ale ještě se nemazlí :D takže od všeho něco :D