Miluji staré kočky. Kdo někdy starou kočku znal, ten pochopí. Hodně viděly, mají v sobě moudrost a jasné priority (opravdu pohodlný pelíšek a plná miska), ale dokážou i překvapit, když si začnou občas hrát jako malá koťata. A jsou tolerantní – vaši nepřítomnost nebo zaneprázdněnost u počítače prostě zaspí. A tak většina starých koček přijímaných naším sdružením končí u mě v depozitu.
Proto neúnavně vyvracím zájemcům o kočky názory jako: „Víte, tenhle kocour se mi moc líbí, ale já se bojím, že si u mě nezvykne. Je mu už hodně let.“ Zájemci přijdou s tím, že by raději klidné zvíře, bláznivé kotě by pro ně nebyla dobrá volba, ale když jim nabídnu starší zvíře (a nemusí mít vyloženě důchodový věk), odmítnou ho s tímto argumentem. Dobře, řeknu si, nemají moc zkušeností, a pokračuji vysvětlováním, že tak to není. Pak ale podobnou větu slýchám docela často od samotných depozitářek: „To nemá smysl, je tu moc dlouho, jinde by si nezvykl.“ nebo „Je mu deset, ten už u nás dožije“. Proč by mělo starší zvíře dožít v útulku, když má před sebou ještě několik let života? Existuje přeci spousta lidí, kteří si uvědomují, jaký závazek kočka je a vědí, že nemůžou zaručit, že se o něj dokáží příštích 10-15 let starat. Takoví lidé staré zvíře vyloženě hledají. Není jich mnoho, pravda, ale občas se objeví.
Když přijímáme zvíře, které žilo dlouhá léta s jedním člověkem, a pak z důvodu například úmrtí nebo těžké choroby muselo svůj domov opustit, bývá velmi vystrašené. Ze dne na den ztrácí vše, co znalo, vše je jiné. Nejhorší jsou pak ty spousty cizích koček v depozitu, a to hlavně u celoživotních jedináčků. I když se snažíme a všem kočkám věnujeme lásku a péči, nikdy to nenahradí opravdový domov. Starší kočka chce svého člověka a svůj, ale vážně jenom svůj pelíšek, o který se nemusí s nikým prát. Ve „smečce“ se ztrácí, mladší a silnější mu často ubližují.
Další argument je čistě praktický. Když nebudeme starým kočkám hledat nové domovy, brzy nám nezbude místo na příjem dalších zvířat. Leckterý kočičí senior dokáže překvapit a pobýt s námi ještě pěkných pár let.
Místo teorie jsme ale raději nechali mluvit nové majitele. Třeba vás přesvědčí. Všichni od nás mají tyto „staré“ kočky už delší dobu, v rozmezí 9 měsíců a více než dvou let.
Máca, 9 – 10 let při umisťování
„Když jsme ho vypustili z bedýnky, okamžitě šel zkoumat nový byt. Hned našel, kde má bedýnku, kde je postel a kde misky na papání. Netrvalo ani 15minut a plácnul se na koberec a spal. Ani se se slečnama z útulku nerozloučil. Podle mě si každá kočka (pes) zaslouží domov bez ohledu na věk. Dospělá potažmo starší kočička je oázou klidu (povětšinou). Jsou vděční za lásku, domov, rodinu. Můj názor je, že si zvířátko zvykne v každém věku, jen prostě u některých to chce více trpělivosti, času a lásky, ale nakonec to za to stojí. To, že jsem si vzala Macíka, bylo nejlepší rozhodnutí jaké jsem udělala. Je neskutečně vděčný, mazlivý, klidný a rozumný. Nehrozí žádné roztrhané záclony, nábytek, vzorně chodí na bedýnku a tak podobně.“
FOTO: Macík se rád válí. V albu na facebooku má sbírku přibližně dvaceti různých lidí, po kterých se válí.
Madamme de Pyrée, cca 15 let při umístění
(kromě vysokého věku od okamžiku přijetí zdravotně problematická hluchá kočka s ledvinovou dietou, paničku už stála hodně peněz)
„Peršanku jsem nikdy nechtěla, ale když jsem ji viděla, už jsem Vám ji tam nechat nemohla. Z mého pohledu se Čičinka aklimatizovala hned, ale po roce zjištuji, že to asi nebylo úplně tak, že důvěru a jistotu získává až teď. Číča je flegmouš, chodí venku bez vodítka, jezdí v aute na předním sedadle (resp. spí), u našich z kocoura a psa sice neni odvařená, že tam jsme, ale nevadí jí to.
S Číčou je to někdy těžší než s kotětem, ale když se ráno probudím a ona je tam u me rozpláclá a začne vrnět a mazlinkujeme se, nedala bych ji. Je to moc chytrá kočička.“
FOTO: Pyreé alias Číča to má na háku
Cvrčovická Máša, v době umístění údajně 8 let, ale zuby už neměla
„Pokud někdo touží po kočičce klidné, vyrovnané, mající své rituály a vyjadřující neskonalou vděčnost za nový domov, pak by měl zvolit starší kočičí dámu. Potřebovali jsme kočku klidnou, která nebude velkým raubířem se sklony šplhat po závěsech apod. Osvojení v té době asi osmileté Mášenky naprosto splnilo naše očekávání a naše zkušenosti z období poznávání nového domova jsou jedině pozitivní. Prakticky celý první den se skrývala a nechtěla být viděna. O to větší bylo překvapení, když hned první noc se přesunula z úkrytu pod radiátorem do postele a spala po zbytek noci přímo s námi. Další dny docházelo k pokrokům v mírném, ale stálém tempu a do měsíce se začala cítit v novém domově spokojeně. Další rok jsme si osvojili čtyřletého kocoura a i toto sžívání nakonec dopadlo na jedničku, přestože období syčení, nervozity a nevrlosti z její strany bylo něco málo přes dva měsíce. Nyní po roce a půl dříve „trpěný“ kocour obdržel privilegium stát se osobním lazebníkem naší kočičí dámy.“
FOTO: Zuby nemá, váží sotva dvě kila, ale svému světu vládne s přehledem
Přesvědčili jsme vás? Doufám že ano, a že vy, depozitářky, nevzdáte snahu hledat starším kočkám nové domovy a vy, budoucí majitelé koček, oceníte jejich výhody. Tihle tři rozhodně nejsou jediní, kdo na nový domov v útulcích čekají..
Napsala: Františka