Poslední rozloučení – Bára

Barča, Bára, Barunka, Baruška, Buřt, Ježiš už zase, Nepíchej, Neškrábej, Ustup, Blbeček, Trojnožka, Neslintej. Všechna tahle jména spojují jedno jediné zvíře. Černá kráska Bára. Třínohá felinoterapeutka se srdcem jako hrom. Neskutečný mazel s apetitem hrocha a dobráckou povahou. Jedna z mála koček, která mě při svém umístění do nového domova dokázala rozbrečet jako želvu. A to u mě nebyla ještě tak dlouho. Jaké štěstí pro mě, že se vrátila zpět. No a taky pro jejího zrzavého kamaráda Adama, neb ten po jejím odchodu přestal jíst a začal, až když se vrátila. Když k nám poprvé přišli, bylo to jako zjevení. Dvě obří kočky v perfektní kondici. Oba mazlové, ale Barunka navíc s neskutečnou důvěrou v lidi. Milovala každého, kdo ji pohladil, dokonce i naše veterináře. Jediné, co moc ráda neměla, bylo polykání prášků. To se pak uměla podívat dost ošklivě, ale nikdy se nezlobila dlouho. Stačilo pohladit a vše bylo odpuštěno. Zlatá to kočka. Jiná by hrála divadlo, ale Barunka byla prostě Barunka. Proto byla také průkopnicí felinoterapie v naší organizaci. Ke starým lidem se vždy chovala krásně a nechala se od každého pohladit. Položit Barunku na postel k ležící babičce nebyl problém. Vždy vydržela v klidu ležet a čekala na pohlazení. A to vše bez nároku na odměnu. I když milovala jídlo, stejně měla nejradši mazlení. Každý večer čekala u postele, až se objevím, aby si mohla lehnout na polštář a začít svůj rituál. Přiznávám, že na rozdíl od Barunky, jsem já při něm trpěla, zatímco tahle chlupatá krasavice si to užívala. Vždy musela být tváří v tvář. Neustále mě píchala vousky do očí a do tváří. A za největší srandu považovala, když mi mohla oslintat celý obličej. Moje knihy by mohly vyprávět. Před spaním si čtu a každá kniha, která mou postelí prošla, je bohužel oslintaná. Mám pocit, že některou si už ani nepřečtu, protože ji prostě nerozlepím. Milovala drbání bradičky o rohy knih a vždy to vypadalo, že zrovna podstupuje výplach ústní dutiny. Jakoby věděla, že tohle těm knihám udělat nemůžu a vždy přestanu číst a začnu se s ní mazlit. Občas to byl boj kdo z koho. Většinou ale vyhrála Baruška a mazlení. Když tak o tom přemýšlím, není moc věcí, pro které by se na ni člověk mohl opravdu zlobit. Jedině snad noční skoky do postele. To vždycky našla místečko, které zákonitě při doskoku nejvíc zabolelo. Nejhorší to bylo na krk nebo podbřišek. Vzhledem k jejímu handicapu se váha přenesla na její přední nohu a tou se pak krásně zarazila o mě. Ano, přiznávám, že v tu chvíli jsem ji zrovna moc nemilovala. Ježiš, ono to fakt vždycky tak bolelo. Ale stejně jí člověk hned odpustil, protože Barunka pokaždé mňoukla, jakože na omluvu, spokojeně se roztáhla na peřině a usnula. Tohle všechno je dnes bohužel už minulostí. Naše úžasná terapeutka Bára bohužel odešla za Adamem. V neděli 23.11.2014 byla Barunka uspána kvůli rakovině plic v konečném stádiu. S nemocí statečně bojovala 3 měsíce od doby, kdy se poprvé nemoc naplno projevila. Věděla jsem, že to přijde. Jediné z čeho jsem měla strach bylo, abych včas odhadla, kdy nechat Barunku odejít, aby se zbytečně netrápila. A tak jediné, co si teď přeji je, aby Barunka tam, kde teď je, vyfasovala funkci vedoucí knihovnice nebo alespoň provozní masného baru. Pro svoji dobráckou povahu si to opravdu zaslouží. Báro moje, strašně mi chybíš.