Začnu citátem: „Kočky jsou jako já. Všechno pozorují a přemýšlejí o tom, i když si všichni ostatní myslí, že nedávají pozor, a promluví, jenom když mají co říct. “ Tohle řekl autistický chlapec, kterému kočka pomohla najít cestu ke komunikaci s okolním světem. Ve svých čtyřech letech stále ještě nemluvil a jeho otec se snažil najít cestu, jak mu pomoci. Inspirován výsledky hippoterapie, o které mu řekla jeho známá, rozhodl se vzít syna do místního zvířecího útulku a vybrat společně nějaké zvíře. V rodině panoval odjakživa poměrně negativní vztah ke kočkám, proto chtěl pořídit psa, ale psi syna nezaujali. Zklamaný otec tedy zkusil zajít do oddělení koček. Náhle syn ukázal na černobílou kočku a řekl: „Kočka! “ Bylo rozhodnuto. Syn navázal s kočkou vztah, začal si s ní po svém povídat, a postupně začal i komunikovat s lidmi. Díky tomu má dnes Richard kamarády, chodí na vysokou školu a nestydí se za své postižení. Takové výsledky samozřejmě můžeme čekat pouze u lehčích forem autismu, ale i kdyby měly být pokroky jen malé, u osob s postižením je každý krok kupředu velkou radostí. Tento druh terapie pomáhá osobám s mentálním i kombinovaným postižením, starším osamělým lidem, mnohdy se sníženou hybností, a rovněž lidem s diagnózou Alzheimerovy choroby. Přítomnost kočky ulehčuje komunikaci, uvolňuje bariéry a vyvolává vzpomínky. Návštěva terapeuta s kočkou se stává pevným bodem v neurčitém plynutí času v ústavu, dává podněty k rozhovoru. Všechny zmiňované skupiny lidí trpí nedostatkem osobního kontaktu. Ani sebelepší asistenční, ošetřovatelská a zdravotní péče nenahradí teplý dotek, blízkost a přítomnost někoho, kdo vás má opravdu rád. Terapeutické zvíře dokáže tyto pocity vynahradit. Obzvláště u koček cítíme, že jejich přízeň, mazlení, náklonnost a vrnění nejsou výsledkem tréninku, kočičí láska se nedá koupit, je zcela upřímná a hřejivá. Felinoterapie u nás není příliš rozšířená, nemáme mnoho studijního materiálu a vše děláme převážně intuitivně. Samozřejmě je potřeba dodržovat určité zásady jak ze strany zvířete, tak ze strany ošetřujícího personálu. Dvě členky našeho sdružení – Devět životů – pracují také v organizaci zabývající se lidmi s mentálním postižením, obě za sebou mají různá školení a kurzy komunikace s postiženými osobami, a především pak praxi díky každodennímu kontaktu s nimi. Máme tedy blízko nejen ke kočkám, ale i k lidem. Začaly jsme prodejem výrobků chráněnných dílen v našem kočičím krámku a hledaly další cesty k propojení obou sfér. Proto jsme byly rády, když se nám podařilo koncem dubna začít spolupracovat s Domovem Pod Lipami ve Smečně, který má dvě části – domov pro seniory a přímo v zámku domov pro osoby s mentálním postižením. Sem jsme začaly pravidelně docházet s naší kočičí terapeutkou Bárou a psími pomocníky Meggie a Montym. Kocour Karlos se na svou terapeutickou dráhu ještě připravuje, další potencionální adepty na tento post stále hledáme, protože Bára stále ještě hledá nový domov a čeká, že si ji snad někdo i s jejím kamarádem Adamem vezme a poskytne jim stálý domov. Věřte, že tyto návštěvy v Domově Pod Lipami dokáží dobít i naše baterky. Zážitky z komunikace klientů, zvířat a nás samotných jsou zatím jen pozitivní. Když jsme přišly do části obývané lidmi s mentálním postižením podruhé, byly jsme překvapeny, že si nás klienti už pamatují a vědí, kdy máme přijít příště. Někteří se od Báry nemohli odtrhnout, mazlili se s ní a ona i u roztřesenějších rukou trpělivě držela a nechala se pokládat na klín či do náručí. Hodně lidí si povídalo s Bárou, jiní zase s námi, díky přítomnosti zvířat se výborně rozproudila konverzace. Pro zvíře je tato práce náročná, proto trvají naše návštěvy vždy jen hodinu. Rády bychom rozšířily naši činnost a přivezly kočky třeba i do denního stacionáře nebo chráněných bytů jedné pražské organizace. Zájem je, jen kočky zatím chybí. Ty zvoleněvské nemůžeme vozit tak daleko autem. Držte nám tedy palce, jsme v začátcích, ale už teď vidíme, že tudy cesta vede. napsala: Františka