Felinoterapeuti

Na úvod citát: „Kočky jsou jako já. Všechno pozorují a přemýšlejí o tom, i když si všichni ostatní myslí, že nedávají pozor, a promluví, jenom když mají co říct“.
Tohle řekl autistický chlapec, kterému kočka pomohla najít cestu ke komunikaci s okolním světem.
Ve svých čtyřech letech stále ještě nemluvil a jeho otec se snažil najít cestu, jak mu pomoci. Inspirován výsledky hippoterapie, o které mu řekla jeho známá, rozhodl se vzít syna do místního zvířecího útulku a vybrat společně nějaké zvíře. V rodině panoval odjakživa poměrně negativní vztah ke kočkám, proto chtěl pořídit psa, ale psi syna nezaujali. Zklamaný otec tedy zkusil zajít do oddělení koček. Náhle syn ukázal na černobílou kočku a řekl: „Kočka!“ Bylo rozhodnuto. Syn navázal s kočkou vztah, začal si s ní po svém povídat, a postupně začal i komunikovat s lidmi. Díky tomu má dnes Richard kamarády, chodí na vysokou školu a nestydí se za své postižení.
Takové výsledky samozřejmě můžeme čekat pouze u lehčích forem autismu, ale i kdyby měly být pokroky jen malé, u osob s postižením je každý krok kupředu velkou radostí. Tento druh terapie pomáhá osobám s mentálním i kombinovaným postižením, starším osamělým lidem, mnohdy se sníženou hybností, a rovněž lidem s diagnózou Alzheimerovy choroby.
Přítomnost kočky ulehčuje komunikaci, uvolňuje bariéry a vyvolává vzpomínky. Návštěva terapeuta s kočkou se stává pevným bodem v neurčitém plynutí času v ústavu, dává podněty k rozhovoru. Všechny zmiňované skupiny lidí trpí nedostatkem osobního kontaktu. Ani sebelepší asistenční, ošetřovatelská a zdravotní péče nenahradí teplý dotek, blízkost a přítomnost někoho, kdo vás má opravdu rád.
Terapeutické zvíře dokáže tyto pocity vynahradit. Obzvláště u koček cítíme, že její přízeň, mazlení, náklonnost a vrnění nejsou výsledkem tréninku, kočičí láska se nedá koupit, je zcela upřímná a hřejivá. Felinoterapie u nás není příliš rozšířená, nemáme mnoho studijního materiálu a vše děláme převážně intuitivně. Samozřejmě je potřeba dodržovat určité zásady jak ze strany zvířete, tak ze strany ošetřujícího personálu. Dvě členky našeho sdružení pracují v organizaci zabývající se lidmi s mentálním postižením, obě za sebou mají různá školení a kurzy komunikace s postiženými osobami, a především pak praxi díky každodennímu kontaktu s nimi.
Kočičí terapeut musí být velmi klidné a mazlivé zvíře, které nevyvede z míry změna prostředí, cizí doteky, přenášení, pokládání na klienta, cestování autem, kšírky, hluk, náhlé výkřiky… zkrátka musí mít nervy z oceli a srdce ze zlata. A navíc být zdravý a očkovaný.
Oproti psovi je kočka zpravidla lehčí a působí čistějším dojmem, proto se dá lépe položit na lůžko. Pes má zase jiné schopnosti, společně se mohou při terapii doplňovat.
V současné době spolupracujeme s Domovem Pod Lipami ve Smečně, jehož klienty jsou jak starší lidé, tak lidé s kombinovaným postižením.

Snažíme se, aby felinoterapie v našem podání byla co nejkvalitnější, stanovili jsme si tedy pravidla, která je potřeba dodržovat. Bereme v úvahu jak spokojenost klienta, tak vhodnost zvířete – jeho psychickou pohodu a limity.
Částečně čerpáme ze zahraničních článků, některá pravidla vycházejí z konkrétních zkušeností při práci s osobami s různými typy postižení.

Níže uvádíme pravidla, která se při felinoterapii snažíme dodržovat. Kočičím terapeutem označujeme kočku používanou při terapii.

• Terapii lze provádět pouze s dospělými zvířaty.
• Kočičí terapeut musí být očkovaný a viditelně zdravý. Malý hendikep nevadí, naopak pomáhá ještě lépe budovat pouto mezi zvířetem a klientem.
• Kočičí terapeut by měl na terapie být připravován individuálně s dostatečným předstihem a měly by se zkoušet reakce v situacích, ke kterým může při terapii dojít.
  Kočičí terapeut se nesmí lekat prudkých pohybů, náhlých hlasitých i jiných zvuků, nesmí být za žádných okolností agresivní a cítit se v neznámém prostředí stresovaný. Musí dobře snášet jízdu autem.
• Kočičí terapeut musí mít ze své práce radost a mít pozitivní vztah k lidem.
• Na terapii přicházíme vždy ohlášeni, aby byli klienti předem informováni a připraveni na návštěvu. Po domluvě volíme i nejvhodnější část dne a přicházíme pravidelně.
• Kočičí terapeut cestuje v přepravním boxu, po vyndání nechodí volně, vždy má kšírky/obojek a vodítko, na které je zvyklý.
• S sebou nosíme očkovací průkaz, jehož kopii by mělo dostat zařízení, ve kterém terapii provozujeme.
• Předem se domluvíme s ošetřujícím personálem/asistentem, kteří klienti si návštěvu kočičího terapeuta přejí, ne každý má ke zvířatům kladný vztah. Nevnucujeme se, zájem může přijít časem, po referencích ostatních klientů, nebo po osmělení.
• Nikdy nepokládáme zvíře přímo na lůžko. Vždy si s sebou nosíme čistou deku, kterou pod zvíře podložíme.
• Když pokládáme zvíře na klienta mimo lůžko, zeptáme se, jestli máme použít deku jako podložku.
• Komunikace s klienty by měla být vždy přátelská a zdvořilá – dospělým klientům bez ohledu na formu postižení bez předchozí dohody netykáme, ani když oni tykají nám. Bez ohledu na výši postižení je potřeba brát v úvahu, že se jedná o dospělou osobu, která má svá práva.
• Posloucháme klienta a jeho přání a názory – on je středem zájmu.
  Snažíme se mít doprovod ošetřujícího personálu/asistenta – my se staráme o pohodlí kočičího terapeuta a o terapii jako takovou, v případě potřeby – například když klient upadne nebo dostane záchvat – však nezvládneme péči o klienta, není to naše práce ani specializace. Některé domovy a ústavy bohužel nemají dostatek personálu, berme tedy tento bod jako nadstandardní.
• Během terapie stále sledujeme náladu a chování kočičího terapeuta. Pokud si všimneme, že je ve stresu, vyčerpaný nebo ho práce nějakým způsobem přetěžuje, uděláme přestávku. Celkově by jedna návštěva neměla být delší než 60 minut!
• Skupinky klientů by neměly být velké, lze udělat 15minutové bloky. Příliš mnoho klientů na jednoho terapeuta nepřináší žádné výsledky.
• Nebereme si více zvířat, nestíháme je pak stále všechna sledovat, nejlepší je být v poměru 1 kočičí terapeut na 1 osobu doprovodu.
• Při pořizování fotografií a videozáznamů z terapií žádáme o svolení všechny osoby, které jsou na snímku. Zejména při pořizování fotografií za účelem pozdějšího zveřejnění je takové svolení naprosto zásadní. Pokud nejsou klienti schopni se vyjádřit, konzultujeme fotografování a natáčení s jejich zástupcem. Klademe důraz na lidskou důstojnost, proto nefotografujeme klienty v nelichotivých pozicích.