Poslední pozdrav

Ahoj všem. Tohle je mé první i poslední pozdravení a povyprávění o mém životě. Potkaly jsme se s Alenou v září 2004 a byla to láska na celý život. Škoda jen, že tenhle život v novém domově trval jen necelých sedm let. Byla jsem v rozpuku a můj stříbrný kožíšek mi každý záviděl. Co na tom, že jsem byla maličko při těle. I přesto si mě moji pozdější sluhové vzali domů. Vidím to jako dnes, jak jsem se první den procházela domem a vše si pečlivě očichávala, až jsem nakonec skončila stočená v peřinách, které jsem následující léta s radostí okupovala. Sice jsem na sklonku našeho soužití do peřin už nelezla, ale přesto jsem měla svá úžasná místečka, kam mi moji sluhové dávali ty nej pelíšky, aby se mi dobře leželo. Ještě stále cítím ruku své posluhovačky, když mě před spaním stočenou na polštáři objala, zabořila hlavu do mého kožíšku a spokojeně jsme usnuly. Jo, to byla krásná doba. Doma mě milovali a vše bylo dovoleno. Jen s jídlem jsem měla trošku smůlu. Musela jsem držet dietu, protože moje tělo dokázalo využít i vzduch, který jsem dýchala, a tak jsem za těch pár let pěkně nabrala. Naštěstí jsem fakt nebyla vybíravá, a tak když se mi objevila cukrovka, nepohrdla jsem ani dietou pro diabetiky. No prostě kočka, kterou by chtěl každý. Přiznávám, že kousek suchého chleba by byl lepší, protože ten jsem přímo milovala, ale co se dalo dělat. Dieta je dieta a zdraví je přednější. Ani denní píchání inzulínu mi nevadilo. Dokonce jsem si pro ty včeličky chodila s radostí. No, jestli já nebyla nějaká divná. Jiní tady dělali scény a já je s přehledem dámy v letech stírala svým naprostým klidem. Ale nemyslete si, že jsem byla úplně bez chyby. Díky své nemoci jsem měla potíže trošku intimnějšího rázu, a tak jsem často ze svého pelíšku na skříni pozorovala své sloužící, jak s hadrem v ruce odklízejí to moje malé, no spíše velké, nadělení před kočičí toaletou. A to mi dokonce pořídili obří toaletu, prý abych se tam vešla celá. No to je sice pravda, ale nějak nepochopili, že já při návštěvě WC potřebuji naprosté soukromí a tudíž i v tom velkém budu chtít čučet do stěny, nikoli ven. A tak se mi prostě stávalo, že jsem sice měla hlavu v soukromí, zato tu inkriminovanou část svého těla jsem nechala vystavenou na odiv celému osazenstvu domácnosti a spokojeně jsem si vykonávala svou potřebu. Že to bylo úplně mimo, mě nijak netrápilo. To jsem pak slýchávala sluhu, jak trousí nemístné poznámky o tom, jak jsem neuvěřitelně blbá. Což jsem většinou milostivě přehlížela a spokojeně se šla nabaštit. Když se mi přiblížily 14 té narozeniny, začalo moje zdraví více haprovat. Cukr si dělal, co chtěl, a nějak se nedařilo ho srovnat. Cítila jsem se divně, udělalo se mi hodně nevolno a nakonec jsem měla i záchvat. I z toho jsem se však dokázala vykřesat. Jenže pak mi v bříšku vyrostlo něco, co tam nepatří a co se nedalo vyndat a já ve snu uviděla to úžasné místo plné chlebových patiček a opravdu obrovských záchůdků a rozhodla jsem se, že svůj pelíšek a své sluhy přenechám nějakému potřebnějšímu kožíšku. Bude se tady mít dobře a dostane vše, co si bude přát. Nebojím se, že by na mě Alena a Michal zapomněli, to se prostě nedá, jen si přeji, aby brzo našli kožíšek, který jim dá to co já. Jo a taky mu s radostí přenechávám to prťavý uštěkaný psí nadělení, kterému říkají Maggie a který mě nikdy nenechalo škrábat židle. Tak si to kámo pěkně užij a koukej jí nakopat zadel. Páč to bylo snad to jediný, co bych s chutí udělala, ale z pozice kočičí dámy jsem nemohla. No uznejte, že se to nesluší a já vždycky byla pro dodržování dekóra. Mějte se tu krásně. Vaše kočičí paní Sněhulka alias Buřtík