Jak jsem potkala kanadského dřevorubce a získala nepříliš pěkné prvenství

Poslední říjnový den proběhl ve znamení odchytů na kastrace, umisťování kocoura Albrechta a příjmu nového přírůstku. Na tom by nebylo nic divného, až na to, že hned první jmenovaná činnost se ukázala být víc než adrenalinovým sportem. Tentokrát jsem na odchyty vyrazila do malé obce Nové Ouholice, kam si mě pozval jeden starší pán s tím, že se mu na zahradu nastěhovaly tři plaché kočky. Krmení není problém, jen těch koťat by prý mohlo být méně. Jak jsem ho chápala. Takže jsem v půl osmé vyrazila směr Ouholice, netuše, co mě v příštích dvou hodinách čeká. Cestou jsem se zeptala jedné dobré duše, kde zmíněného pána najdu. Byla jsem nasměrována sice dobře, jen o jednu ulici níže. A v tom byl ten problém. Už při vjezdu do ulice jsem si říkala, že tohle bych pěšky chodit nechtěla. Ulice úzká, spíše tankodrom, a neuvěřitelně příkrá. Cestou nahoru jsem neměla moc dobrý pocit. Většinou jsem přemýšlela, jak tohle sjedu dolů. Jo dolů. Když jsem dojela skoro na konec ulice, došlo mi, že tam není místo, kde bych se otočila, a tak jsem si chtěla kousek couvnout a otočit se u jednoho vjezdu do garáže. Nojo, ale to bych nesměla být já, abych neměla něco extra. Samozřejmě jsem si najela tak blbě, že jsem své úža autíčko posadila na svah u domu a každý další pohyb byl nemožný. Vzhledem k mé vlastní váze mi nějak chyběl dobře stavěný spolujezdec, který by alespoň trochu zatížil pravou stranu vozu, aby kola mohla pořádně zabrat a já mohla v klidu vyjet tam, kam jsem potřebovala. Jinak totiž hrozilo, že to hodím na střechu a onu ulici hrůzy se skutálím až na hlavní, kde už tou dobou projíždělo čím dál víc náklaďáků. A po tom jsem fakt netoužila. No, co budu vyprávět. Po nějaké době jsem našla správnou adresu, onu adrenalinovou ulici jsem si vyšla pěšky dokonce dvakrát, poznala jsem, že dobří a hlavně šikovní lidé ještě žijí, a taky jsem potkala kanadského dřevorubce (pozn. redakce: vysněný MUŽ). Sice výšky pouhých 162cm, ale byl to on. Jeho tvář zdobil nádherný prošedivělý plnovous a bylo vidět, že je to chlap, který si umí poradit. Bydlí totiž přímo proti inkriminovanému parkovacímu místu a na podobné řidiče jako jsem, já je náležitě připraven. Když se moje auto nepodařilo vytlačit za pomoci tří chlapů, chopil se tenhle dřevorubec hupcuku a auto vytáhl do takové polohy, ze které už se dalo bezpečně vyjet. Pak mi s ním ještě zacouval až dolů k hlavní silnici. Sice celou dobu komentoval můj výkon výrokem „ach ty ženský“, ale nakonec z něj vypadlo, že všichni špatní řidiči přede mnou byli mužský! Takže mám na tomhle kopci své nepříliš veselé prvenství. A nejspíš budu asi poslední ženská, která tam takhle zaparkovala. Ono jich tam totiž moc nejezdí a ty, co tam bydlí, už o záludnosti tohohle kousku naší země vědí. No, ale aspoň něco se mi ten den povedlo. Kočky se podařilo odchytit všechny. :o) napsala: Alena