Mohl to být a nejspíš to také kdysi byl nádherný velký kocour. Já jsem ho bohužel poznala, když už se jeho život chýlil ke konci. Mohla jsem to tušit, ale jak všichni víme, naděje umírá poslední. A lidé motající se kolem zvířecích útulků se k naději obracejí častěji než člověk věci neznalý. Aldo byl bílý kocour s jantarovýma očima. Krásné zvíře i přesto, že jsem ho poznala ve stavu velmi zbídačeném a na poslední cestě. Dostal se k nám jen díky zavolání všímavé majitelky nádherné zahrady a ještě krásnějších kocourů. Jednoho dne se prostě objevil na zahradě. Nikomu nescházel, nikdo ho neznal. Tenhle kocour byl tak vysílený, že se při odchytu ani nebránil a nechal se po chvíli přemlouvání zabalit do ručníku a přesunout do přenosky. Že je všechno špatně naznačoval nepříjemný zápach linoucí se z rány, kterou měl na krku. Na veterinu to bylo blízko, takže jsme už za 10 minut stáli v ordinaci. I přes neuvěřitelnou vyhublost měl Aldo 3 kg a zabral na délku naši největší přepravku. Jaký býval v dokonalé kondici se už nikdy nedozvíme. Teď na vyšetřovacím stole ležela podchlazená kostřička potažená kůží s velkou ránou na krku a jednou menší na hrudníku. Pan doktor Alda uspal a zavedl infuzi. Bylo předem rozhodnuto, že pokud se nepovede najít žílu, do které by se zavedla kanyla, kocourek se uspí navždy. Bez infuze by neměl šanci vůbec žádnou. Naštěstí se však dílo podařilo a doktor se pustil se do ošetřování. Přiznávám, že jsem zprvu myslela, že odejdu. Rána na krku byla plná červů, které doktor vyndaval po stovkách. Nejhorší bylo, že se mu v podkoží udělaly kapsy plné těchto nechutných, na jednu stranu ovšem prospěšných, potvor. Velká kapsa byla i na hlavě. Neumím si představit to utrpení, kterým si kocourek prošel. Připomínalo mi to jistý způsob mučení v zajateckých táborech. Být na jeho místě člověk, už dávno by propadl šílenství. Vše se nakonec podařilo vyčistit a většinu viditelných červů odstranit. Rána na hrudníku byla naštěstí menší. Aldo dostal silná antibiotika a léky tlumící bolest. Druhý den měl následovat stejný postup. Pohled na klidně spící zvíře nám dával naději, záleželo jen na tom, jak se s tím vším popere jeho oslabené tělo. Bohužel nepopralo. Druhý den ráno jeho srdíčko přestalo bít. Jeho zdevastovaný organismus selhal a nádherný Aldo dobojoval. Najít ho o dva dny dříve, mohlo být vše jinak. Třeba to vyjde příště, vždyť naděje umírá jako poslední.
napsala: Alena