Poslední rozloučení – Adam

Zrzek Adam u nás byl čtyři a půl roku, nikdo ho nechtěl. Pár dní před jeho odchodem se ozval zájemce, pro Adama už to však bylo pozdě. V sobotu 2.2.2013 musel být tento nádherný kocour uspán.
Než k nám přijel, myslela jsem si, že jsem viděla už všechno. Jenže Adam to byl Pan kocour. Přivezla ho jedna dobrá duše spolu s jeho třínohou kámoškou Barunkou. Dovezla je v obřích taškách, protože Adam špatně snášel přepravku a manipulaci vůbec. Pamatuji si, jak jsem při vypuštění v kuchyni přemýšlela, jestli mi paní náhodou omylem nepřivezla psa. Adam byl totiž největší kocour, jakého jsem kdy viděla. Samozřejmě dnes už je vše jinak a takových macků jsem zažila víc, ale v té době byl tenhle zrzavobílý fešák prostě obr. Krásně stavěný, dobře krmený a navíc s úžasným kukučem. Jediným problémem byla jeho povaha – nesnášel změny ani manipulaci a přepravku dokázal do pěti minut rozebrat. Byl hodně fixovaný na Barunku se kterou prožil celý svůj dosavadní život, takže když se Barunka umístila, přestal milý Adam jíst. Naštěstí se Barunka vrátila po pár dnech zpět a vše se vrátilo do starých kolejí. Adam byl opět spokojený. Měl prostě rád své jisté a jakákoliv změna mu nedělala dobře. Bál se cizích lidí i lopatky na úklid wc…
Hlavně kvůli jeho psychické pohodě se v pokoji, který obýval společně s dalšími kočkami, luxovalo pouze jednou týdně. Ostatní dny se mohlo jen zametat. Ani za čtyři a půl roku si na úklid nezvykl. Ovšem co miloval, bylo drbání bříška. To se vždy rozvalil na posteli a prosím drbat. A pořádně a dlouho. Občas měl takové telecí nápady, že se takhle rozvalil ve dvě ráno a když nepřišla žádná odezva, tak si o mazlení prostě řekl po svém. Stoupnul si na polštář, chvíli mě pozoroval a pak mě profackoval. Ovšem musím přiznat, že drápky vytáhl jen málokdy. A za to, že byl tak laskav a nechal můj obličej bez poskvrny, dostalo se mu pořádné porce drbání. Naštěstí tenhle nátlak nepraktikoval každou noc, takže se to dalo vydržet.
Další věcí, které nemohl odolat, bylo jídlo v jakémkoliv množství a formě. Velkej kluk se prostě musí pořádně najíst a Adam tohle opravdu do puntíku dodržoval. Pandírko se mu pěkně plnilo, a tak když nám začal nenápadně hubnout, věděla jsem, že je něco špatně. Zpočátku jsem si myslela, že se hlásí častý neduh starších koček, ledviny. Před cestou na veterinu dostal prášek na uklidnění, protože by cestu nezvládl. Do té doby totiž nikdy vážně nemarodil a věškerá ošetření probíhala u nás. Paní doktorka Adama znala a pro jeho klid jezdila na očkování k nám, aby se zbytečně nestresoval cestou a přepravkou, a za to jí patří velký dík.
Tentokrát to však nešlo udělat jinak. Adam byl na veterině přispán, aby se mu mohla odebrat krev na testy. Odebrat ji za normálního stavu nešlo, Adam by nám to nikdy nedovolil. Aspoň ho mohl doktor pořádně prohlédnout od hlavy až k patě. Nikde nic. Testy sice ukázaly, že ledviny jsou v naprostém pořádku, ale měl vysoké hodnoty bílých krvinek. Adam dostal antibiotika a děj se vůle přírody. Problémem bylo, že neměl jiné příznaky než postupné hubnutí. Ani po měsíci se však stav nezměnil a Adam navíc při jídle začal neskutečně vrzat zuby. Bylo rozhodnuto, že se udělá rentgen a kontrolní krevní testy. Moc se nám do toho nechtělo kvůli narkóze, ale nedalo se nic dělat. Rentgen bohužel nic neukázal, naopak byl přímo ukázkový. Krevní testy byly stejné jako před měsícem. Doktor opět Adama pořádně prohlédl a tentokrát už byl problém objeven. Adam měl v krku útvar, který mu bránil v pořádném polykání. Proto jedl méně a začal hubnout. Bohužel na tomto místě byl útvar naprosto neoperovatelný. Stačilo jen jemně přitlačit a hned začal silně krvácet. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že to Adam neustojí a přijdeme o něj. Naštěstí se ho podařilo rozdýchat i odebrat vzorek na cytologii. Ta ukázala, že se jedná buď o silné zánětlivé ložisko nebo o laryngeální lymfom. Bohužel se nakonec potvrdilo to druhé.
I přes veškerou snahu se nedalo pomoci. Adam neustále hubnul, i když dostával antibiotika a k jídlu rekonvalescenční konzervy a pasty několikrát denně. Poslední tři dny už bylo jasné, že jde do tuhého. Snědl vždy jen třetinu a i to mu trvalo déle jak dvacet minut. Přestal být veselý, ale chuť k jídlu měl stále. Jen prostě nemohl jíst. Rozhodnutí jet na veterinu, když víte, že je to možná poslední návštěva, bylo opravdu těžké. Už při prvním nálezu veterinář říkal, že se tohle operovat nedá, protože v krku není dost místa na intubaci a při sebemenší manipulaci krvácí. Doktor tedy Adama znovu uspal, ale když jsme se mu podívali do tlamky bylo jasné, že je konec. Novotvar se dvojnásobně zvětšil. Stále jsme doufali, že se jedná o zánět a pořád je šance, ale tohle nám ji vzalo. Zbývalo už jen rozhodnutí, zda Adama nechat jít nebo ho ještě probudit. Teď jsem ráda, že jsem se rozhodla pro uspání. Pitva totiž prokázala lymfom, který sahal velmi hluboho ho hltanu a zasáhl i část horního patra a jazyka. Kdyby doktor Adama operoval a operace se zdařila, v což vůbec nedoufal, Adam by se už nikdy normálně nenajedl. Jídlo by se muselo dávat přes sondu. Navíc bylo jasné, že by se nádor za pár týdnů objevil znovu. A to bych mu nikdy nemohla udělat. Adame, je mi to moc líto…
Napsala: Alena